O poslední dubnové neděli se na trutnovských trailech konal 2. ročník místního závodu Enduro Trutnov Trails. Z prvního ročníku, který byl mým prvním a doposud i posledním enduro závodem, jsem si odnesl perfektní zážitek a i ohlasy ostatních, zkušenějších bikerů byly velmi pozitivní. Podle většiny to byl dokonce nejtěžší závod v sezóně.

A když se první ročník tak povedl, dalo se předpokládat, že se organizátoři pokusí i o další ročník a přidají i nějaké inovace. A tak se taky stalo. Celý závod byl mnohem monstróznější než předchozí ročník. Nic ale nebylo na úkor kvality. Celkově to na mě působilo velmi profesionálně.

Parádní záběr od místních profíků

Moje chabá příprava

O průběhu mého tréninku se můžete dočíst ve starších příspěvcích tohoto blogu. Přípravu v posledních týdnech před závodem mi trochu zkomplikovalo nachlazení a moje vlastní blbost v podobě naražené kostrče, při pokusu o jízdu po zadním na silničním kole a o pár dní později naražené koleno, o řidítka vlastního kola, při přetržení řetězu. Následkem těchto okolností byla moje příprava na horském kole prakticky nulová a navíc jsem si na špatný výsledek zadělal dvěma nocemi, předcházejícími závodu.

Z pátku na sobotu jsem se ještě na poslední chvíli pustil do psaní příspěvku "Moje dosavadní (ne)úspěchy". Lezlo to ze mě strašně pomalu, ale moc jsem to chtěl dopsat a povedlo se mi to až těsně před čtvrtou hodinou ranní. Následovalo pouhých 2,5 hodiny spánku a budíček do dalšího náročného dne.

Zatímco se mnozí závodníci v sobotu připravovali na závody studováním a najížděním jednotlivých rychlostních zkoušek (RZ), já a moje rodina jsme se vydali z východních Čech směrem ke Kladnu slavit svatbu našich kamarádů. Den to byl hezký a svatba vydařená. Když nastal čas ze svatby odjet, odvezl jsem ženu s dětmi do Prahy k rodině, uložili jsme děti a já se o půlnoci vydal sám domů, odkud jsem měl ráno vyrazit na závody. Domů jsem dorazil kolem druhé ranní, nachystal si věci na závod, sebe do postele a byly 3. Protože jsem netušil, jak budou letos vypadat registrace, chtěl jsem být na místě co nejdříve a tak jsem si budík nařídil na vražedných 6:00. Ještě jsem nějakou dobu nemohl usnout, a tak jsem měl na kontě další noc s pouhými 2,5 hodinami spánku.

Den závodu

6:00!!! Vstávám na zvonící budík, snídám, chystám se, nakládám věci do auta a chviličku po sedmé vyrážím směr Trutnov. Do základního tábora druhého ročníku Trutnovského endura dorážím chvíli po půl osmé. Okamžitě mířím k registracím, kde zjišťuji, že čísla už jsou přidělena a nachystána. Kvůli všem událostem, které jsem měl za sebou, jsem zvažoval, že bych se ještě na poslední chvíli zeptal na přeřazení do kategorie Hobby. Nechtěl jsem ale organizátorům přidělávat starosti a zůstal jsem, s velkými obavami, v kategorii Elite. No co! Při nejhorším odstoupím. Hlavně abych dorazil v pořádku zpět do cíle a závod si užil!!!

Dostal jsem číslo 58 a lísteček s časy mých startů jednotlivých RZ. Do startu mi zbývalo více jak 2,5 hodiny, a tak jsem si v klídku připravil kolo k závodu a napadlo mě, že bych se mohl jít rozjezdit do blízkého bikeparku Vlčka. Vydal jsem se tedy tam. Trochu se zahřál, rozjezdil se a zaskákal si s dalšími dvěma závodníky, kteří si také přišli zkrátit čekání na svůj start.

Číslo připevněno, kolo vyladěno!!! :-)

Tří, dva, jedna, START!

V 11:32 jsem se vydal na start, trochu nervózní a s obavami, jak se bude při závodě chovat moje zanedbané tělo, ale také natěšený na ostrou zkoušku v drsném terénu. 

Startovalo se ve dvojicích. S novým parťákem jsme se k trutnovským trailům blížili pohodovým tempem. Nejprudší stoupání cestou k první RZ jdeme pěšky, ať neplýtváme silami hned z kraje závodu, a i tak máme před prvním ostrým startem spoustu času na koncentraci. Protože je první RZ nově nakopaná a znám ji jen z pohledu na mapu, ptám se kolegů soupeřů, co mě vlastně čeká. Prej je to dlouhý!!! :-/

Trocha nervozity na startu...

RZ 1

První metry dupu co to jde. Jsem trochu nervózní, abych trefil odbočku z části tratě, která je shodná s RZ3. Dozor na trati ovšem perfektně ukazuje kudy se mám dát a i nadále je trať jasně vyznačená, takže se mohu plně soustředit na neznámou trať pod koly. Ta ale není tak úplně neznámá. Horní část 1RZ je shodná s oficiálním Modřínovým trailem, krerý už jsem parkrát v životě jel. Brzy ho ale přetíná bílá páska, která mě zavádí do neznámého lesa. 

Kameny, kořeny, hrabanka!!! V mírném sklonu, hodně šlapavá a fakt dlouhá trať!

Předjeli mě 3 závodníci startující po mně v třicetisekundových intervalech a já si už v cíli první RZ sahám na dno. Můj tep se blíží hranici svého maxima a chytají mě nepříjemné křeče do lýtek. Jednoznačná známka nedostatku spánku. Pocity příšerné a už pomýšlím na konec v soutěži. Nechci to ale vzdávat tak brzo. S kolegy tlačíme kola lesem vzhůru až na silnici, která vede k Panskému stoupáku, který nás zavede na start druhé RZ. Lýtka mě trápí, ale snažím se šlapat hodně do pat a kžeče i při šlapání odeznívají. Nahoře zhruba čtvrt hodiny odpočinku a příprava na start...

Krize přišla dřív než jsem čekal... :-(

RZ 2

Trať je shodná s loňskou 4RZ. Zhruba tedy vím, co mě čeká. Prvních několik desítek metrů vzhůru k ostrému zlomu na sjezd přes nepříjemně poskládané kameny a zase další desítky metrů šlapání, než se trail začne sklápět dolů. Tentokrát volím mírnější tempo, abych trochu oddálil kolaps a konec v závodě. Terén je výrazně lehčí a jezdivější, než v 1RZ, ovšem také prošpikovaný častými technickými parádičkami. Začínám se i docela bavit a trail si užívat. Snažím že to pustit, co to jde, ale cítím své limity a je znát, že jsem v terénu letos moc času nestrávil. Opět předjetý třemi závodníky, ale s výrazně lepším pocitem než z předchozí RZ dokončuji i druhou část. 

Před dalším výjezdem bohužel opět nastupují křeče do lýtek, ale nasedám na kolo a za snažím se to rozhýbat. Při přesunu na další RZ nás čeká příjemné zpestření v podobě občerstvovací stanice, kde nám organízátoři nachystali spoustu cukrů v různých podobách na doplnění energie a několik druhů tekutin. Ač posilnění, další část stoupání opět šetříme síly a kola do prudkého kopce tlačíme. Času máme dost, tak si nahoře můžeme udělat i fotečku na památku.

RZ3

Opět trať shodná s loňskou. Tuším, o co jde, ale jedu jí, jako by to bylo poprvé. Po úvodním dupání po vršku Čížkových kamenů se nakopaná stezka opět láme doprava mezi kameny a mění se ve velmi technicky náročnou trať. Průjezdy mezi blízko postavenými stromky, ostré zatáčky, nekonečno kamenů různých velikostí. RZ podobná té první, ale řekl bych, že kratší, je také za mnou. 

Bez křečí ve výjezdu by to nebylo ono, ale i přes ně začínám věřit, že bych mohl závod možná i dokončit... :-)

RZ4

Mezi bajkery dobře známý a oblíbený trail, hlavně díky vyhlášené Whistler sekci. Ten znám ze všech RZ asi nejlépe. Bez bázně vyrážím od časomíry a bavím se od prvních metrů. První dva úseky jsou celkem šlapavé, plné kamenů a kořenů. Hezky to odsýpá a vysoké klopenky otvírají obávanou Whistler sekci. Ze dvou možností průjezdu vsázím na jistotu a volím lehčí variantu. Je to paráda!!! 

Čirá radost z jídy!!! :-)

Spodní část tratě je rychlejší houpavá, sem tam si škrtnu pedálem o šutry podél trailu a dostávám se do poslední hrabankové části vedoucí do "myší díry". V 80 cm širokém průjezdu pod kolejemi, jsem vloni letěl přes 777 mm široká řidítka a nepěkně si potloukl lokty a kolena. Proto letos opatrně, s vycvaklým jedním pedálem zdolávám tuto nástrahu a zbývá jen pár metrů do cíle. A úspěch dne je na světě! Předjeli mě jen 2 soupeři!!! :-) Jak málo stačí k radosti... :-)

Křeče v lýtkách už ani moc nevnímám, ale ty ve stehnech jsou nepříjemné. :-( Na odstoupení už ale ani nepomýšlím  a těším se, až bude i 5RZ za mnou. Cestou na ni jsou na občerstvovačce k dispozici poslední zbytky jídla a velmi mile mě překvapil nachystaný meloun. A zase po svých nahoru, na chlup stejnou cestou, jako na RZ3.

RZ5 

Mám obavy z několika míst, o kerých se všichni baví a předávají si svoje poznatky o ideálním průjezdu.

Toto se mi na Enduro závodech ohromě líbí! Necítím tady takové to soupeřivé dusno, ale kamarádskou pohodu přes to, že ty kluky vidím poprvé v životě!!!

Start poslední RZ

Nabitý posledními zbytky energie, řítím se závěrečnou RZ. První obávané místo mě sundává ze sedla. Několik metrů přebíhám. Pak se obtížně dostávám zpět do sedla a pracně zacvakávám nohy do pedálů. Pomalu a na jistotu projíždím poslední RZ a obdivuji umění jezdců, kteří kolem mě prolétávají místy i vzduchem.

JE TO ZA MNOU!!! Vychutnávám si pocity štěstí z dokončení závodu i přes svalové trable. Jsem také vděčný za nové zkušenosti. Přišel jsem na další svoje limity a můžu na nich začít pracovat.

Už je před námi jen přejezd na stadion, a to je naprosto ideální pro nohy na vyšlapání a pomalé zklidnění. V cíli čekáme na výsledky. Ani mi nevadí, že končím až na předposledním 81. místě. Můj cíl odjet závod bez zranění a užít si ho jsem splnil. Myslím na svou rodinu a moc se na ni těším!!! :-)

Závěrem

Drsný, těžký, náročný, ale PARÁDNÍ!!! Nevím, co víc k tomu dodat. Organizátoři, v čele s Přemkem Tejchmanem, odvedli perfektní práci a já doufám, že si ji za rok udělají zase! A myslím si, že se mnou budou i všichni ostatní účastníci tohoto závodu souhlasit.

DÍKY PŘÉMO A CELÝ TÝME ORGANIZÁTORŮ!!! BYLA TO PARÁDA!!!

S vítězem závodu Vojtou Bláhou ;-)